Chris McCandless - Pohled z druhé strany

V tomto příspěvku vám nabízím překlad Reakce Petera Christiana na příběh Christophera Johnsona McCandlesse aka Alexandera Supertrampa, který tragicky zemřel roku 1992 v Aljašce (USA). Jeho příběh můžete znát z knihy "Into the Wild" od Jona Krakauera nebo stejnojmenného filmu, u kterého se (projednou) povedl český distribuční název - "Útěk do divočiny".

Chris McCandless z Perspektivy Aljašského Strážce Parku.
Napsal Peter Christian

Oba jsme dorazili do Aljašky v roce 1992. Oba jsme přišli do Aljašky z oblasti Washington D.C. Oba jsme byli zhruba stejného věku a měli stejný nápad; žít svobodně v Aljašské divočině. Čtrnáct let později, Chris McCandless je mrtvý a já žiji svůj sen, který jsem se rozhodl uskutečnit. Co dělá rozdíl mezi těmito dvouma?

Na tom co udělal Chris McCandless v dubnu roku 1992 nebylo nic hrdinského ani mysteriozního. Jako mnoho místních, jsem přečetl Jonu Krakauerovu knihu "Into the Wild" když vyšla poprvé a dočetl jsem ji z myšlenkou "jakto že si ten chlápek zasloužil celou knihu?" Fakt, že Krakauer je výborný přírodopisný spisovatel a filosof je světlý bod a to dělá knihu čtivou, ale McCandless nebyl nic speciálního.

Jako strážce parku v Denali National Park, který je velmi blízko místa kde McCandless zemřel a momentálně v Gates of Artic National Park, který je ještě vzdálenější a divočejší jak Denali. Jsem vystaven tomu, čemu říkám "McCandlessův Fenomén". Většinou mladí lidé zde přicházejí se utkat s nepromíjjící divokou krajinou, kde možnost záchrany je prakticky neexistující. Znám ten typ osobnosti, protože jsem byl taky takový.

Ve skutečnosti je Aljaška naplněná lidmi, kteří před něčím utíkají nebo hledají sami sebe v americké poslední hranici. Je to místo velmi podobné hranici z Divokého západu, kde si můžete přijít a změnit se. Ve skutečnosti většina lidí, kteří přemýšlí o Aljašce se nikdy nedostanou přes města Fairbanks a Anchorage, protože přístup je obtížný a nákladný (obvykle letecky), cestování tak těžké, terén je náročný, medvědi jsou skuteční, a tak dále.

Velmi málo kompetentní a zručných lidí, dosáhne úspěšného a svobodného života v divočině, vybudují domov na hoře, vychovají zde své děti a nakonec se vrátí
s dobrým příběhem šťastného konce. Slušné množství to zkusí, ale uvědomí si, že to není ani snadné ani romantické, prostě zatraceně tvrdá práce. Rychle se vzdají a vrátí do města se staženými ocasy, ale zato naživu a moudřejší.

Někteří, jako McCandless, se ukážou v Aljašce, nepřipravení, nekvalifikovaní a neochotní investovat čas k výuce dovedností, které potřebují, aby byli úspěšní. Tihle se rychle dostanou do problémů a buď je zabije medvěd, utonou, zmrznou nebo jsou zachráněni strážci parku nebo jinými záchranáři, kteří často, než riskují své životy utrácejí spoustu státních peněz za helikoptéry a přesčasy.

Když vezmete v úvahu McCandlesse z mého pohledu, rychle uvidíte, že to co udělal
nebylo dokonce ani mimořádně odvážné, jen hloupé, tragické a bezohledné.
Za prvé, strávil velmi málo času výukou, jak se vlastně žije ve volné přírodě. Dorazil na Stampede Trail bez mapy dané oblasti. Kdyby měl dobrou mapu, mohl své dilema vyřešit použitím jedné z několika tras, která mohla být úspěšná.

Zvaž kde zemřel. Opuštěný autobus. Jak se tam dostal? Po cestě. V případě, že se autobus mohl dostat do místa, kde zemřel, proč se nemohl McCandless dostat z místa, kde zemřel?
Skutečnost, že musel žít ve starém autobusu v první řadě vám řekne hodně. Proč neměl dostatečný úkryt od začátku? Co by udělal, kdyby nenašel autobus? Pytel rýže a spací pytel nepředstavují dostatečnou výbavu pro dlouhodobý pobyt v divočině.
Žádný zkušený zapadákovan by necestoval v průběhu měsíce dubna. To je čas přechod ze zamrzlých řek a tvrdě uježděného sněhu s dobrými cestování podmínky do jarních bažin a zuřící vod, kdy se i malé potoky stanou neprůchodným. Hladoví medvědi vyjdou ze svých doupat jen s jednou myšlenkou - jíst.

Kromě toho,Chris McCandless skolil losa a pak to posral . Zabil
nádherné zvíře, skvěle stabilizující se k přežití nástrah aljašské divočiny a poté,
nezkušený v tom jak uchovat maso bez chlazení (Eskymáci a Indiáni to umí dělat ještě dnes), pozoroval 1500 liber masa hnít před sebou. Měl štěstí, že
zápach nepřivábil medvěda grizzly aby ukončil jeho utrpení dříve. A nakonec
los zemřel pro nic. (Ale vlci se nakrmili. pozn. Mordessin)

Takže to, co dělal rozdíl mezi Chrisem a mnou před čtrnácti lety? Proč jsem
naživu a on je mrtvý? Chris McCandless v podstatě spáchal sebevraždu, zatímco já
budoval kariéru a život, který jsem chtěl mnohem víc než mohu případně
popsat v tak krátkém eseji. Na závěr se domnívám, že rozdíl mezi námi byl, že
jsem chtěl žít a Chris McCandless chtěl zemřít (ať si to uvědomoval, či nikoli).
Skutečnost, že zemřel tak přesvědčivým způsobem, nemění výsledek. Mohlo to fungovat, kdyby respektoval divočinu, kterou tak domněle miloval. Ale věřím, že přežití v divočině nebylo to, co měl na mysli.

Nezačal jsem tento esej abych pošpinil chudáka Chrise McCandlesse. Ne úmyslně. Je smutné, že chlapec musel zemřít. Tragédií je, že McCandless více než pravděpodobně, trpěl
duševní nemocí a nemusel ukončit svůj život tak, jak to udělal. Skutečnost, že si k tomu vybral
Aljašskou divočinu, mluví více o tom, že to dělá dobrý příběh, než skutečnost že McCandless byl hrdinský nebo nějak mimořádný. Na konec. Byl smutně obyčejný v jeho neúctě k zemi, zvířatům, historii a k samostatným mravům Aljašky, Poslední Hranice.